Mediace je jedna z alternativ k tradičnímu soudnímu řešení sporů. V ustanovení § 2 písm. a zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, je vymezena jako určitý „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“1 Fakticky se jedná o relativně neformální proces2, který dává stranám velkou míru flexibility při řešení jejich sporu.
Mediaci lze použít v celé řadě případů, velký význam má při řešení nejrůznějších sporů mezi jednateli (popř. společníky) jedné společnosti, a to jak v případech, kdy se jedná skutečně o alternativu k soudnímu řešení sporů, tak v případech, kdy se jedná spíše o interní konflikt, jiné představy o řešení konkrétních situací týkajících se společnosti, které by obvykle v praxi k soudu nedospěly, ale vedly by např. k zhoršení klimatu ve společnosti, zhoršení vztahů apod.
Proč právě mezi jednateli a společníky hrozí konflikty?
Postavení jednatele ve společnosti je specifické, neboť kombinuje manažerskou odpovědnost, loajalitu vůči firmě a zároveň právní odpovědnost za její vedení. Jednatel je často nejen statutárním orgánem, ale i aktivním členem týmu, který denně rozhoduje o směru podnikání, investicích či personálních otázkách. Právě tato kombinace právní a osobní roviny dělá z jednatelů rizikovou skupinu pro vznik konfliktů. Společníkem je pak majitel či spolumajitel společnosti, který má ve společnosti zainvestované své finanční prostředky (vložil do ní vklad), nicméně se nevyžaduje jeho účast na řízení společnosti. Jakožto vlastníci však společníci rozhodují v rámci valné hromady o klíčových otázkách společnosti, přičemž každý společník mže mít na tyto klíčové otázky odlišný názor stejně tak se může lišit názor jednatele a společníka, popř. více jednatelů a společníků. Vliv pak mají i další faktory jako ekonomické výsledky společnosti, stres, se kterým je výkon funkce jednatele často spojen, časová tíseň i osobní vztahy mezi jednateli a společníky v jedné společnosti, které rovněž vykazují v průběhu času určitou dynamiku.
Proč právě mezi jednateli či společníky využít mediaci?
Mezi jednateli a společníky jedné společnosti obvykle existuje určitý vzájemný vztah (mnohdy přesahuje z roviny pracovní i do roviny osobní), tudíž je v zájmu všech zúčastněných, aby byly zachovány dobré vztahy. V řadě společností je realita taková, že jednatelé (je-li jich více) tráví společné velké množství času, čímž se zde zákonitě budují určité osobní vztahy. Lze přitom říct, že soudní řešení sporů vztahy obvykle naruší. Mediace dává prostor pro zachování dobrých vztahů.3 Narušení osobních vztahů mezi jednateli a společníky jedné společnosti totiž obvykle dříve či později významně naruší i samotné podnikání. Z tohoto důvodu je také nutné věnovat pozornost i rozporům a neshodám, které by patrně soudní cestou řešeny nebyly (např. neshody týkající se strategie, marketingu společnosti, personálních otázek apod.). I tyto neshody je však vhodné řešit včas, a to dříve, než dojde k tomu, že budou mít dalekosáhlé dopady na vztahy jednatelů, popř. společníků, resp., na samotné podnikání.
V řadě případů mají jednatelé, společníci i společnost jako celek zájem na zachování neveřejnosti např. obchodního tajemství, know-how, receptur apod. Vzhledem k tomu, že soudní řízení je v zásadně veřejné (zejména v případech známých kauz pak lze očekávat, že se ho zúčastní např. i média apod.), je mnohdy vhodnější využít mediaci, která je neveřejná a mediátor má dle § 9 odst. 1 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci povinnost mlčenlivosti o veškerých skutečnostech, které se v souvislosti s výkonem mediace, její přípravou a průběhem dozvěděl. To platí i v případě, že v mediaci nedojde k dosažení dohody.4
Velkou výhodou je i flexibilita, která je klíčová pro jednatele proto, že jsou časově obvykle vytíženi, mnohdy nemohou předvídat, jaké problémy a úkoly při výkonu jejich funkce vyvstanou, čímž se může stát, že je např. potřeba termín mediace flexibilně posunout, zkrátit čas jednání apod.
Jednatelé (popř. společníci) jsou obecně zvyklí přijímat klíčová a strategická rozhodnutí týkajíc se společnosti. Z tohoto důvodu jim velmi často vyhovuje možnost aktivně se podílet na tvorbě dohody, která má vyřešit jejich spor.5 Vzhledem k tomu, že konkrétní rozhodnutí mohou být klíčová pro další směřování společnosti, není obvykle příliš žádoucí je nechávat na soudu, který ve skutečnosti nikdy nepronikne do situace společnosti v takové míře, aby si byl schopen utvořit zcela komplexní představu a může učinit takové rozhodnutí, se kterým nemusí být nakonec spokojen ani jeden z jednatelů a společníků.
Při výkonu funkce jednatele je nutné postupovat s péčí řádného hospodáře. Péče řádného hospodáře označuje standard odpovědného a loajálního jednání osoby, která spravuje cizí majetek nebo vykonává určitou funkci (např. statutární orgán společnosti, tedy mimo jiné jednatel). Jednatel tak musí jednat s potřebnými znalostmi a pečlivostí, jednat loajálně a rozhodovat informovaně.6 S tím souvisí i fakt, že je často po ekonomické stránce efektivnější využít mediaci než soudní řešení sporu, protože takový postup může být nejen levnější, ale zároveň má potenciál přinést lepší výsledek – dohodu vyhovující oběma (všem) stranám.
Specifika mediace mezi jednateli
Specifickým rysem většiny jednatelů je, že s ohledem na řadu různých povinností mají málo času. Při mediaci mezi jednateli, popř. i společníky společnosti, je tedy vhodné usilovat o maximální časovou efektivitu, tedy například o časové naplánování termínu mediace na vhodný den a čas, kdy jednatelé budou mít prostor se řešení sporu věnovat, nebudou nikam pospíchat. Dále je vhodné zvážit omezení formalit (např. úvodní poučení, nastavení pravidel při mediaci je potřeba zařadit, ale je vhodné ho pojmout krátce), aby byl maximální prostor pro řešení sporu.
Nelze opomenout, že mediace mezi jednateli může zahrnovat i spory o velmi odborné otázky. Z tohoto důvodu je vhodné, aby mediátor vždy zvážil, zda je mediace s odborným zaměřením (např. stavebnictví, elektrotechnika, IP spory apod.) v jeho silách. Pokud zjistí, že není, je vhodnější zakázku nepřijímat a strany sporu odkázat např. na kolegu, který se na takový typ sporů specializuje.
Při mediaci je rovněž potřeba pracovat s tím, že jednatelé jsou obvykle zvyklí jednání do určité míry vést, korigovat a podobně. V případě mediace tedy musí mediátor zvládnou nastavit pravidla a v průběhu mediace případně situaci usměrnit tak, aby např. jedna ze stran neusilovala o převzetí plné kontroly nad jednáním. Není výjimkou, že jednatelé jsou poměrně silné osobnosti s vůdčími vlastnostmi, čímž může být komunikace s nimi v rámci mediace obtížnější než i u jiných lidí. Opomenout nelze ani fakt, že jednatelé jsou minimálně v oboru svého podnikání (ale často např. i v souvisejících oblastech – např. ekonomiky, účetnictví, legislativa upravující podnikání a jeho konkrétní odvětví) poměrně dobře informovaní, často tak např. mohou používat odborný jazyk apod. Zde je pak na mediátorovi, aby si případně ujasnil, co mu klient sděluje, dostatečně se doptal apod.
I když jednatelé působí v jedné firmě, mají samozřejmě každý své životy, tudíž velmi často nastávají situace, kdy jeden z jednatelů např. před druhým nechce některé skutečnosti (např. zdravotní stav, rodinná situace), které ovlivňují celkově situaci ve firmě prezentovat. V takovém případě je velmi vhodná metoda tzv. „caucus,“7 kdy mediátor pracuje jen s jednou ze stran samostatně dává prostor sdělit mediátorovi např. citlivé údaje, které jeden z jednatelů nechce prezentovat před druhým jednatelem, ale mediátor o nich ví a může další fázi mediaci tomuto přizpůsobit.
Častokrát se jednatelé jako dvě různé osobnosti s různými charakteristikami nedokáží domluvit na vhodném řešení či postupu na úrovni strategie (např. jeden požaduje jako výstup tabulku v Excelu, jiný report ve Wordu). V takovém případě je často vhodné klesnout na úroveň emocí, kde se v mnoha případech ukáže, že oba (všichni) jednatelé sledují podobné cíle - např. aby dokument byl jednoduchý, přehledný, dobře se s materiálem dále pracovalo). Emocemi a emoční rovinou se přitom lze zabývat v mediaci (a běžně se to děje), před soudem na to obvykle není prostor.
Závěr
Spory a konflikty mezi jednateli se v praxi vyskytují poměrně často. Je však otázkou, jak se k nim jednatelé postaví. V případě, že se spor efektivně řeší např. prostřednictvím mediace, může být spor či konflikt vyřešen, a dokonce jednatelům otevřít nové úhly pohledu na věc. V případě, že se neřeší, je zde riziko nejen soudního sporu, ale třeba dokonce ukončení spolupráce v rámci jedné společnosti. To je významným rizikem pro společnost i její vlastníky, protože mnohdy s odchodem některé klíčové osobnosti dochází k tomu, že společnost stagnuje, popř. dokonce přestává fungovat, mění se její zaměření, což samozřejmě jakékoliv podnikání může ohrozit. Proto je třeba konfliktům jednatelů věnovat pozornost, řešit je včas a neopomíjet při řešení různé alternativy (vedle mediace např. facilitaci, Med-Arb apod.).
Poznámky pod čarou
- Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci, § 2 písm. a.
- DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2, s. 9.
- HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 108.
- CHOLENSKÝ, Robert. In. HOLÁ, Lenka. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4109-3, s. 207.
- HOLÁ, Lenka, HRNČIŘÍKOVÁ, Miluše. Mimosoudní metody řešení sporů: vysokoškolská učebnice. Praha: Leges, 2017. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-246-2, s. 91.
- ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, ISBN 978-80-7400-799-6, s. 177.
- DOLEŽALOVÁ, Martina, HÁJKOVÁ, Šárka a kol. Zákon o mediaci: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2013. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-458-2, s. 49.