Mezinárodní mediace, která se zabývá řešením mezinárodních, popřípadě vnitrostátních konfliktů se nám v něčem může zdát trochu odlišná např. od rodinné mediace, mediátor musí být i odborníkem v mezinárodní oblasti a být dobře informován o dané situaci již předem. Její hlavní cíl je stejný – dojít k dohodě, nalézt co nejpřijatelnější řešení pro zúčastněné strany a v nejlepším případě dosáhnout toho nejpodstatnějšího – míru.
Sven Koopmans, mezinárodní právník, vyjednavač, mediátor a politik, který je v současné době zvláštním zástupcem EU pro blízkovýchodní mírový proces, přináší uceleny obraz toho, jak taková mezinárodní mediace funguje, kdo je tedy tím mezinárodním mediátorem, a jaká úskalí musí často překonávat, aby proces mediace mohl přinést uklidnění leckdy bezvýchodné situace. Své zkušenosti a praxi přenesl do knihy pod názvem: „Negotiating peace : a guide to the practice, politics, and law of international mediation“ (v překladu: Vyjednávání míru: průvodce praxí, politikou a právem mezinárodní mediace). Mezinárodní mediace je spíše vyjednáváním, mediátor se více podílí na řešení (oproti např. rodinné mediaci)
Mezinárodní mediace vyžaduje dlouhou a podrobnou přípravu, mediátor musí velmi podrobně zkoumat a studovat konkrétní aspekty případu, stejně tak i dobře znát vnější faktory, které ovlivňují situaci (potřebuje mít vypracovanou analýzu konfliktu) a poté teprve přechází k mediaci samotné.
Kdo tedy mediuje mezinárodní mediaci?
Nejprve musí dojít k souhlasu k mediaci obou stran, a tedy schválení mediátora – ten, je-li příliš aktivní, může být podezřen z nadržování strany jedné nebo druhé, nebo naopak, je-li příliš pasivní, může mu být vytýkáno, že se v procesu málo věnuje. Strany mohou tak mediátora odmítnout.
Přestože by mediaci mohli řídit sami vyšší představitelé státu (jako je např. prezident, předseda vlády, ministr apod.), kteří znají podmínky a situaci konfliktu, často vedení mediace delegují, a to nejen z předpojatosti, ale i z důvodu nedostatečné profesní zkušenosti.
Mediátorem se tak stává někdo, kdo je odsouhlasen všemi zúčastněnými je politiky přijatelný pro obě strany. Někdy se ovšem stává, že strana, která navrhla mediátora, doufá, že se proces posune v její prospěch, což se samozřejmě vylučuje s principy samotné mediace, a tudíž je na obratnosti a zkušenosti mediátora, jak si zachová svou neutralitu.
Strany si vybírají mediátora podle:
- Je jeho země nějak zaujatá vůči konfliktu? Jaké zaujímá stanovisko?
- Je politickým reprezentantem nebo běžným profesionálem?
- Pochází ze stejného regionu jako jsou sporné strany?
- Jakou má politickou nebo náboženskou příslušnost, může to ovlivnit mediaci?
- Jeho další profesní zaměření a zkušenosti, potřebují strany více právníka, politika nebo experta v dané oblasti?
- Jedná se o muže nebo o ženu? Budou strany vyjednávat i v přítomnosti ženy mediátorky (například v zemích Středního východu)?
Strany mohou mediátora odmítnout, i přestože může mít přidělený mandát (např. od OSN)
Mediátoři potřebují disponovat nejen mediátorskou praxí a zkušenostmi, ale i s dobrými manažerskými a organizačními schopnostmi. V mezinárodních mediací může být mediátorů více, např. zástupci mezinárodních organizací, při „peacekeepingu“ (mírové misi) je i přítomen i tzv. vedoucí peacekepingového procesu. Stále ale platí pravidlo, že méně je lépe, a podle vyhodnocení úspěšnosti dohod bylo zjištěno, že se přeci jen vyplatí uskutečnit jeden mediační proces vedený jedním konkrétním mediátorem, než mnoho „podmediací“ s různými mediátory.
Mezinárodní mediátor ale není v přípravy a procesu mediace úplně sám, má většinou svůj mediační tým složený z různých odborníků: specialistů na komunikaci, zapisovatelů, osobních asistentů a bezpečnostních pracovníků.
U mezinárodní mediace je také důležitý faktor bezpečnosti, mediátoři jsou pod zvláštní ochranou Úmluvy OSN, státy musí zaručit bezpečnost a pokud to není možné, jsou strany vyzvány na jednání do bezpečnějších oblastí.
Do mediace často chtějí zasahovat silní mezinárodní aktéři, jednotlivé státy, regionální mocnosti nebo i OSN, posílají totiž na mediaci své vlastní zmocněnce, i přestože s tím mediátor nemusí souhlasit. Strany se snaží do mediace zahrnout i další aktéry, spřátelené nebo sympatizující země, popř. EU nebo Světovou banku (tu zejména kvůli dotacím a finanční podpoře), mediátor tak musí absolvovat řadu návazných jednání, nebo odborných porad.
Stejně tak i mediátor může navrhnout stranám, že přizve zástupce skupin zasažených konfliktem nebo další odborníky, kteří mohou poskytnout důležité informace nezbytné pro další vyjednávání (např. ženské skupiny, původní obyvatele). Často jsou přizváni i vojenští zástupci a to v případě, jedná-li se o pouze o mediaci s politickými představiteli, a to pro lepší pochopení situace nebo je-li nutné vyřešit bezpečnostní záležitosti.
Mediátor se však snaží omezit tento velký počet zástupců, musí vědět, kdy je nutné se vymezit a rozhodnout, kdo má být přítomen a kdo ne, aby tak zajistil prostor pro realizovatelné řešení a umožnil tak cestu k dohodě. Neustále hledá v tomto procesu rovnováhu.
Dohoda mezi stranami
U mezinárodní mediace je potřeba zajistit, aby dohoda pokrývala všechna témata, oblasti, kde může dojít k ohrožení dohody, jedná se tedy často o proces velmi dlouhodobý. Proto je i úspěchem, dojde-li k částečné dohodě, nebo níže uvedeným:
Typy dohod:
- Omezená dohoda – pokrývá jen určitou část dohody
- Dočasná dohoda – např. v případě ozbrojeného konfliktu lze dosáhnout příměří nebo povolení přístupu humanitárních organizací k civilistům, dočasná dohoda může přejít do dohody (např. konflikt mezi Nepálem a nepálskými maoisty, sepsáním 12bodové dočasné dohody vedlo k uznání a mírové dohodě
- Rámcová dohoda – přináší možnosti do budoucna, často obsahuje dočasné a přidružené dohody:
Proces mediace je zde ale jinak podobný, mediátor mezinárodní mediace musí čelit podobným výzvám, stejně jako u jakékoliv jiné. Zejména pokud jde o pořadí témat a předmětů jednání. Kdy se rozhodne pro “těžká a složitá“ témata jako první a kdy pro ty “méně závažná“?
- + Vyjasní-li se, jaká jsou nejkritičtější témata, tedy co obě strany rozděluje nejvíc a začne- li se pak tímto tématem, pomůže to pak vyjasnit celou strukturu, obraz celého komplexu a pokud se zde strany dohodnou, menší méně důležitá témata se pak stanou nepodstatná a strany jsou pak již více ochotní k dohodě i v těchto tématech. - Negativním aspektem této cesty je pak ale to, že dlouhá a složitá jednání mohou strany “zavřít“ a odvést od témat, kde by byla dohoda pro obě strany možná.
- + Začne-li se s méně závažnými předměty jednání, pomůže to trochu otestovat odhodlání a ochotu k dohodě pak i pro těžší témata. Také to pak přináší naději a potvrzení toho, že dany proces cesty k dohodě a řešení je možné.
- Jedná-li se dlouhou dobu o méně podstatných tématech, může se stranám proces zdát příliš dlouhý a objeví se neochota dál vyjednávat, stejně tak to pak může sloužit k oslabování a nečestné hře mezi stranami navzájem (už ví, jak bude druhá strana pravděpodobně postupovat, nebo co, je pro ní důležité, čehož se pak může zneužít, jde-li o kritická témata.
Základem úspěšného procesu je respekt, nalezení důvěry a schopnost pozorně naslouchat, zároveň si mediátor hlídá svoji neutralitu a nestrannost. Na konci každého jednání je dobré si shrnout, k čemu obě strany došly a vše, co bylo řečeno. To dokazuje, zda je mediátor opravdu zapojený do procesu mediace a zda pozorně poslouchal a také to pomůže pak nasměrovat celý proces a identifikovat další kroky, jal postupovat. Mediátor se tím také ujistí, zda strany vše pochopily, popřípadě uznaly.
Mezinárodní mediace je jedním z nástrojů řešení konfliktů, které se dotýkají nejenom jedinců, ale států, národů, etnik a často jejich eskalace může přinést ničivé důsledky (ohrožení lidských životů, životního prostředí, státní suverenity nebo důstojnosti občanů). Někdy také bývá jediným možným východiskem řešení sporů, selžou-li i jiné nástroje (jako jsou např. rezoluce UN nebo jiné diplomatické nástroje).
Pokud se obě strany chtějí dohodnout (často i z důvodu vyčerpání v dlouhodobých konfliktech), je na mediátorovi, jakým způsobem a jak rychle pomůže stranám nalézt mírová řešení. Tlakem na celý proces a na mediátora je pak závažnost konfliktů a ohrožení lidských životů, které jsou konfliktem zasažení.